Úvodní zpráva z poutnické cesty

Přišla zpráva z prvních hodin poutnické novomanželské cesty Tomáše a Marušky. Najdete ji v rubrice "ZPRÁVY Z CESTY" (tak jako všechny další). ROZEŠLETE, PROSÍM, ADRESU WEBU VŠEM VAŠIM ZNÁMÝM, O KTERÝCH PŘEDPOKLÁDÁTE, ŽE BY JE MOHLA POUTNICKÁ CESTA DVOU NOVOMANŽELŮ ZAJÍMAT.

Ahoj Milane.

  Právě sedíme s Maruškou v terminálu Pražského letiště (17.11.) a čekáme let do Toulouse. Letíme v 6:45, s téměř dvouhodinovou zastávkou přes Brusel. Je to trochu zvláštní, ale letenka je dnes skoro nejlevnější, tak jsem i z časových důvodů omezil své touhy po romantice autostopu, spolujízdy, autobusů přes Paříž, či vlaku. Zvláště Marušku to mrzelo, nejraději by šla už od nás z domů asi pěšky. Nebo aspoň z půlky Francie, z Le Puy en Velay. Ale i tak bude v této pouti značná část novoty - půjdeme z Lurd. A to nikoli přes klasický Saint Jean Pied de Port a po staré Francouzské poutní cestě Camino France, nýbrž prvních asi 200 km po tzv. Camino Aragones (Poznámka: jedna z dvanácti základních tras "Camino"). Tedy půjdeme po cestě, kudy já jsem nikdy nešel a hned úvodní týden strávíme ve vysokých a prý krásných Pyrenejích.

Je to sice má třetí pouť ke hrobu sv. Jakuba... i když jsem šel tenkrát z Jesenicka, tedy daleko větší vzdálenost, teď nás čeká cca 200 km horami a pak ještě cca 800 přes Santiago na Finisteru, Muxiu a zpět, z nějakého důvodu mám teď před tou štrekou skutečný respekt. Možná je to tím, že mám tentokrát s sebou svoji milovanou mladičkou ženu, která - k mému překvapení - se nebojí žádného dobrodružství. Že by medvědi v horách? Že by sníh? Že zabloudíme, dojdou síly, nenajdeme cestu... Ani náhodou. Důvěra v dobrodružství a Boží vedení je v plně mladičké síle. A jak se ona nebojí, ono to proto asi přechází trochu na mě.

Podle plánu bychom měli přijet už dnes do Lurd. V Toulouse přeběhnout na vlak a ač jsme byli včera podvečer ještě v Jeseníku a ráno v Praze, tak už okolo 7 večer bychom už měli být v Lurdech.

Kdybys věděl, jak moc složité bylo pro mě vůbec vyjet z domu. Tenkrát před 8 lety jsem to ucítil - možná zkrátka svatý Jakub zavolal - a já věděl že mám jít a tak jsem šel. Nic tomu nemohlo zabránit, nic se postavit do cesty, z Jesenického Slezska až na konec světa. Tentokrát jsem však byl doma stále zasypáván úkoly a nešlo se vyhrabat, nešlo se odlepit... Dvakrát jsem plánovaný odjezd odložil. Moji milou ženu toto mé rozhodnutí rmoutilo, ale pochopila je, viděla, kolik toho mám. Vycestovali jsme z republiky konečně až dnes,17. listopadu. A povedlo se. Stálo to však skoro dvě noci skoro vůbec nespat, jen pracovat a dohánět resty. Ale já jsem nakonec nadšen - konečně zase na cestách. Jak mi je tady dobře. I doma, na Jesenicku mi je občas velmi dobře, ale potřebuje to čas od času provzdušnit, získat nadhled.

17. listopad je pro mě ze státních svátků ten nejdojemnější. Účastnil jsem se ve své 17tileté naivitě sametového převratu a moc dobře si pamatuji, jak na sebe tenkrát byli lidé hodní. Ta naděje na lepší časy, která tenkrát visela v zahuštěném vzduchu, lidem dělala dobře. Nejméně tři roky byla v naší zemi znát silná naděje a radost, než nás převálcovaly podvody, hmotnost, nedůvěra, starosti. Vím ale, že i takovéto pozitivní nastaveni, co jsem tenkrát zažil, je v naší zemi možné. O několik let později pak 17. listopadu zemřel můj táta. Zkratka, vyrazit 17.11. na pouť byla trefa do pomyslného terče vhodných terminu, která mě potěšila.

Když jsme před polednem přiletěli do    Toulouse   , chtělo se mi zpívat radostí. Francie tyto stavy občas vyvolává. Do zpěvu však nikomu nebylo v centru města Toulouse, u Capitolu, kde hořelo dost svíček a početných spontánních uměleckých výjevů - Toulouse drželo spontánní pietu za obětí masakru v Paříži. Bylo kouzelné vidět, že i dost mladých lidi dotváří improvizovaný pomník že svíček, květin, obrazu... Já tam viděl tak 16tileté holky. Na letištích a po městech jsme už dřív potkávali urostlé ozbrojené vojáky a policisty, jak bdí nad pořádkem vážným okem. Mě jeden francouzský pistolník chtěl dokonce vyřadit z cesty do Francie ještě při nástupu do letadla v Bruselu, když jsem mu místo občanky dal omylem řidičák a trval jsem na svém - že mám právo pokračovat. Byla to ostrá chvíle. Cítil jsem, že jsem v právu, zejména s ohledem na ty nedávné masakry. K oboustranně úlevě se vše vysvětlilo (nový řidičák v ČR skutečně vypadá velice podobně jako občanka).

Do Lurd jsme nakonec nejeli. Naše zavazadla zapomněla letecká společnost v Bruselu, museli jsme na ně čekat až do šesti odpoledne. Proč se nám to muselo stát? ptal jsem se sám sebe: vždyť jsme měli jiný plán! Člověk míní, ale Pan Bůh mění. Podíval jsem se na nás, jak vypadáme - trochu zombíci - a odpověď byla nasnadě: je třeba se dospat po tolika dnech shonu, který naší cestě předcházel. Sami bychom na to nepřišli a vyrazili možná do hor dříve, než bude tělo trochu připravené. Třeba právě pro tuto naší zabedněnost se to stalo, třeba na nás někdo shůry, podobě jako na všechny lidi, zkratka svědomitě dohlíží. Pořad vidím před očima zvláštní drobný detail z dneška, jak měl jakýsi pán na  červené kšiltovce nápis (M – pokora, zrovna když jsem o tom přemýšlel. On patrně netušil co to znamená, oslovil jsem ho česky a vůbec česky nerozuměl.

  Tak sedím na pokoji v levém hotelu. Maruška už vedle mě spí spánkem spravedlivých, a já dopisující tento první zápis. Je to pohoda, mohu hned dát o nás vědět. Mohu ho psát díky Tobě, Milane, že jsi mi poradil ten lehký a levný tablet. Hodně to pomáhá řešit různé organizační těžkosti. Tak Ti díky a zdravím z Toulous.

Tom Hradil