42. Úterý 5.1.2016 Santa Irene - Santiago de Compostela, 20 km

Pro mě to bylo silných posledních 20 km. Někde uvnitř mě se rozhostilo ticho z očekávání. Žádné starosti si nepodmanily mé myšlenky, vnitřní klid mě hladil. Vyšli jsme z ubytovny po deváté hodině a chvílemi pršelo a chvílemi ne. Já měl za pasem svůj deštník a kdykoli v případě potřeby jsem "tasil". Maruška se o ten svůj opírala jako o hůlčičky, i gumový špuntík z chodecké hole na něm měla. A jak jsme šli, blížili jsme se ke Compostele.
Po cestě jsme potkali Basca Felipeho, který telefonoval pod stromem u jakési stěny, porostlé břečťanem. Přátelsky pozdravil, ale nenechal se dál vyrušit. Nechápu, kde na dnešek spal, když ještě není v Santiagu, a nebyl ani v Santa Irene. Bylo to naposledy, kdy jsme ho viděli.
Vesničky těsně před Santiagem působily velice rurálně a prostě, nic příliš nepřipomínalo, že skrze ně vede a vrcholí slavná poutnická dálnice. Dohnal nás mladý Indián (poloviční) z Nového Mexika (USA), který měl hlad, protože nesnídal. Jmenoval se Santiago, anglicky James, a říkal (před tím, na ubytovně), že ten den má 20. narozeniny. Na začátku Santiaga jsme mu pomohli ukrást kiwi z poza plotu zahrady, když sami jsme si před tím posbírali nějaká dvě kiwi na zemi u plotu a poznali jsme, jak jsou dobrá. Pěstování kiwi trošku připomínalo vinohrad.
Prošli jsme ohromnými ubytovnami pro poutníky na Monte de Gozo. Uvažovali jsme, že bychom se zde možná ubytovali, ale bylo příliš brzo, hospitalera, kterou jsme potkali před vchodem, říkala, že bychom tam byli ten den první. Bylo okolo druhé hodiny a tak jsme se rozhodli jít dál. Procházeli jsme kolem množství ubytovacích budov Monte de Gozo a odhadovali, zda je vůbec možné je v létě naplnit poutníky. Odhadli jsme při součtu jejich kapacitu přes 2000 lidí.
Za Monte de Gozo začala městská zástavba Santiaga de Compostela. Byla však zima a začalo pršet, tak jsme, již trochu promrzlí a promočení, zalezli do první hospody, za lákavým teplem a jídlem. Venku se mezi tím střídal déšť, krupobití a chvílemi byl od deště i krup klid. Asi dvě hodiny jsme se tomuto počasí v první hospodě Santiága vyhýbali.
No a nakonec jsme se vydali dál. Bylo už okolo šesté, když jsme procházeli velkoměstskými ulicemi Santiaga mezi domy, auty a chodci a snažili se najít cestu k historickému centru a ke katedrále. Jednou mi na přechodu vypadl deštník a spadl rovnou před kolemjedoucí autobus. Přišel totiž nápor deště a já s deštníkem trochu nepozorně manipuloval. Řidič autobusu instinktivně zastavil a nechal mě na hlavni silnici vběhnout a deštník zvednout.
Jak jsme šli dál, městské domy se zdály být o něco staršího data výstavby a postupně jsme se ocitli v historickém centru. Před námi se dávala nejprve jen tušit - katedrála. Nejprve jsme spatřili její věž, pak i stěnu, jak jsme se blížili přímou ulicí. Kamino nás vedlo z pravé strany katedrály. V kamenném průchodu vedle katedrály zněly dudy žebravého galicijského dudáka, které zde hrají už hodně let. Já je zde slyšel vždy, když jsem tady byl. Tentokrát však to však nebyl muzikant, ale žena, muzikantka. "Asi tady hrají na směny a mají to přesně rozplánované, kdo má službu", řekli jsme si s úsměvem.
Přišli jsme na veliký plac před katedrálou. Byla z části potažena lešením jako jakýmsi závojem. Levá věž už byla čistá, zrekonstruovaná, pravá celá zakrytá a prostřední, nejnižší, ve svém původním stavu ještě před zásahem restaurátorů. Trochu nás to mrzelo, že katedrálu neuvidíme v celé nádheře, ale musel jsem uznat, že už to bylo zapotřebí. Už dávno jsem si všiml, že trochu působí obrostle, jako by stála v džungli. Maruška řekla: "Jé, podívej, tam nahoře rostou kapradiny".
Vyhledali jsme poutnickou kancelář a nechali si vystavit potvrzení o absolvování poutě - Compostelu. Najít poutnickou kancelář však nebyla maličkost. Byla přesunuta z původního místa, jež bylo hned vedle katedrály, kamsi dolů o pár ulic dál směrem Finistera, a cesta k ní nebyla značená, navíc celá ulice byla rozkopaná. Už dávno se do ulic snesla tma. Za pomocí rad místních jsme ji našli. Když jsme však odcházeli rozkopanou ulicí, sami jsme museli navigovat do kanceláře některé poutníky, které jsme potkali v protisměru, mezi nimi i našeho indiánského známého Santiaga, neboli Jamese.
Pak jsme šli najít si ve městě ubytování. Byl předvečer svátku Tří králů a ulice byly plné dětí s rodiči. Všichni se tísnili po stranách ulic, takže se dalo prostředkem pohodlně procházet. Ve vzduchu byla cítit atmosféra očekávání. Nerozuměl jsem tomu, proč je zde tolik dětí, snad celé Santiago.
Vyhledali jsme ve starých uličkách turistickou kancelář. Musel jsem se k ní ale probojovat přes ochranný val dětí a rodičů, který lemovaly potemnělé ulice starého Santiaga. Marně, bylo zavřeno. Vrátil jsem se za Maruškou na kraj hlavní cesty před kordon dětí a rodičů. To už se nás ale ujala parta rodičů, kteří stáli poblíž. Nejprve nám velmi ochotně radili, kde ubytování najít. Později to i hledali na mapách mobilů a telefonovali, aby ověřili, že má ta která ubytovna otevřeno. Ale marně, během té chvíle se nikam nedovolali.
Pak to ale přišlo. Povyk dětí zesílil do mnohohlasného nadšeného řevu. Naše komunikace s vlídnými rodiči rázem skončila, neboť nebylo vůbec nic slyšet. Atmosféra houstla. Abych nepřekážel, v cestě, stoupl jsem si před dav dětí. To jsem ale neměl dělat, ty, kterým jsem překážel ve výhledu, začaly zuřivě řvát, div mě nesežraly jako divoké šelmy. Mladá maminka na mě v tom varu začala hystericky křičet, něco ať prý jejich dítěti nepřekážím ve výhledu. Ať si ihned stoupnu vedle. Jenže žádné dobré vedle nebylo, všude nekonečná hustá řada dětí okolo cest. Maruška stala na bezpečnějším místě u sloupu, ale já se musel asi o metr a půl posunout, a tím vznikl problém. Nechtěl jsem nikomu z davu nijak kazit radost, tak jsem si alespoň dřepl. To už mě přestali nadávat a věnovali se hlavnímu ději: ulicí pomalu projíždělo postříkané a pomalované osobní auto a okolo něho a na něm spousta různých alegorických postav. Kostýmy byly vynikající, atmosféra hustá, děti to "žraly". Řekl jsem si, že až ta skupina odjede, že přeběhnu ulici na druhou stranu a v místních krámcích se poptám na bydlení - pamatoval jsem si tuto možnost z mých minulých návštěv Compostely. A to jsem taky udělal - přeběhl jsem cestu a protlačil se davem pod podloubím, až ke krámkům. Mezi tím pokračovalo představení a jezdil jeden vůz důstojnou rychlostí za druhým. Tu pochodovali nějací starodávní vojáci a hráli na trumpety, tu zase projížděl velký vůz s jedním z králů a s jeho dvořany. Mezi děti dopadaly bonbóny. Já se u krámků ptal a vypátral odpověď: ubytují nás, za 15 € za osobu (stáhl jsem to, původně zkoušeli 18), tedy pro nás oba za 30. Souhlasil jsem, je to v Santiagu běžná cena, Indián Santiago - James říkal, že on bydlí ve městě v albergue za 15 €. Šli mi bydlení ukázat, já se ale na chvíli omluvil a spěchal jsem pro Marušku. Stále stala na místě u sloupu na druhé straně ulice a já se k ní nemohl pro vřící dav a monstrózní průvod přijíždějících tří králů probojovat, ani na sebe nijak upozornit. Chvíli trvalo, než si mě všimla. Potom se vřícím kotlem, mezi dvořany jednoho z králů, protáhla za mnou. Ještě dlouho hučel dav dětí na ulici, když jsme se zanořili do domu, přebrali náš pokoj a rychle vyrazili nazpět ke katedrále plnými ulicemi na naši první mši v Santiagu. Po cestě nazpět jsme už zahlédli pracovníky technických služeb, jak po velké slávě příchodu Tří králů, a současně v předvečer jejich svátku, uklízejí čerstvě znečištěné ulice.

Mapa trasy   

Megaubytovma  Monte de Gozo

Katedrála sv. Jakuba