41. Pondělí 4.1. 2016 Arzua - Santa Irene, 17 km

Ráno jsme se zdrželi nakupováním a různým pobíháním po městě. Na cestu jsme se vydali před polednem. Chodit v promoklé krajině má své kouzlo. Pršelo málo, chvílemi více, chvílemi méně. Jediný větší problém s promočením vykazovaly boty. Maruška klasicky ve svých lehkých sandálcích bývá v takových případech promočená v prvních minutách, u mě to trvalo déle. Ten den to ale zkrátka čváchalo.
Po necelých desíti kilometrech, když jsme nenašli žádnou teplou možnost úkrytu, jsme posvačili na autobusové zastávce. Jídlo bylo fajn, ale zima nás vyhnala brzy na cestu. Na mapě jsme objevili symbol restaurace ve směru trasy. Plánovali jsme se tam zastavit, najíst se v teple, ohřát se. Restaurace však byla zavřená a všechny v okolí taky. Před opuštěnou budovou jsme stáli a přibývali k nám postupně další poutníci, kteří se vynořili z deště a kteří zde také hledali šanci na ohřátí. Vydali jsme se na další cestu po silnici. Kamino silnici opouštělo, ale nám se zdálo výhodnější si máchat méně nohy na mokrém asfaltu než v bahně a kalužích polních pěšin. Po chvíli, kdy se od nás ostatní promrzlí poutníci odpojili, protože šli po kaminu a my po asfaltu, jsme narazili na slušnou a otevřenou hospodu. Bylo mi líto, že jim nemůžeme dát vědět, ale už byli pryč. Tak jsme se zde usadili alespoň my, jedli, pili kafe, a hlavně - vstřebávali teplo. Bylo pozdní vlhké odpoledne. Do ubytovny v Saint Irene zbývaly 2 km a ke katedrále v Santiagu de Compostela pak dalších 20 km. Jak jsme očekávali, ubytovna v Sta. Irene byla "klasická Xunťárna", se všemi klady: teplo, spolehlivost, cena 6 €/os., i zápory: nelogicky nevybavená kuchyň a jiné nedomyšlenosti, zpravidla také "teror" na poutníky, že ráno v 8 hodin musí odejít (na kterém v praxi úplně netrvali).

Mapa trasy