4. Neděle 22.11. 2011 - z Oloron St. Marie do Sarrance, 20 km

Probudili jsme se za pomoci budíku v 7.15 a ve chvatu se balili. Za dveřmi nás čekala chutná snídaně, ale nebyl čas vše sníst, omezil jsem se jenom na výborný salátek z ovoce a skleničku horké čokolády. Maruška vše ostatní zabalila sebou. Vyrazili jsme pak z hotelu chvatem, abychom byli včas na mši - přece jen to byl kousek cesty - a abychom zjistili, že je ještě o další půlhodinu později - 9.00 hod. Mše k našemu překvapení nebyla vůbec v kostele, ale v přední části kláštera zvaného Karmel kousek za kostelem. Kaple se zaplnila lidmi a za mříží vedle oltáře se daly tušit řádově sestry, které jsme však vůbec nemohli zahlédnout. Seděli jsme spíše vzadu, v lavici spolu s Rémym.
Mše byla vlídná, i pres francouzštinu se mi dařilo ji prožít. Má milá Marie mi pověděla, co se četlo za liturgické čtení, protože ona to ví vždy - rozjímá je vždy předem. Po mši se pak Rémy s námi loučil, rozloučit se však příliš nedokázal. U svého auta nám pak nabízel, že nás do Sarrance zaveze. Říkal, že do Sarrance to je po silnici 20, ba možná jen 17 km a lepší je jít po silnici. Potom s námi chodil po městě, nejprve aby nám ukázal cestu, potom když jsem se zmínil, že mám hlad, aby našel otevřený obchod a nakoupil nám něco k snědku. Definitivně jsme z Oloron vyrazili až okolo 11.30.
Mně se nešlo dobře. Hned za několik kilometrů jsme si dali pauzu, sedíc na nízké zídce před radnicí. Dál jsme ťapali a ťapali a cesta neubíhala. Po 10 km jsme si dali další pauzu na nějaké podivné autobusové zastávce - budka nebyla u silnice, ale na kraji asfaltové plochy, která na silnici nenavazovala, autobus zde snad neměl ani kde zastavit. Zpětná cedule hlásila - Oloron 10 km. Protože nám byla za chvíli zima, vydali jsme se brzy na cestu. Asi po kilometru zpětná cedule hlásila Oloron 10 km, a Sarrance také 10. "Pro auta se to neřeší, nějaký ten kilometr navíc nikomu neva" shrnula to Marie. To jsme ale už přecházeli na Camino a ona si uchovávala stále radostnou mysl. Krajina okolo poutnického Camina byla o poznání hezčí než v okolí hlavni silnice. Vysoké hory se tyčily nad námi, z kraje jednoho vysokého kopce nalámali mnoho kamene a on teď z části vypadal jako stupňovitá pyramida. Po cestě okolo nás proběhlo spořádaně stádo ovcí, jakoby se vychovaně vracely na večeři. Maruška uviděla opuštěnou zahrádku v pastvinách, a v ní houpačku a skluzavkou - hned běžela si je vyzkoušet. Vedle cesty vedla šmouha rozestavěné trati - zatím jen udusaný násyp kamení, různé pražce a stavební materiál na hromadách. Vydali jsme se po ní. Byl to zvláštní pocit jít bezstarostně místy, kde v budoucnu budou svištět patrně jen vlaky. V úzkém údolí mezi vysokými horami trat neměla kam uhnout, vedla naším směrem. Po nějaké době nás dovedla k úzkému železničnímu mostu, který byl však přehrazený plotem, jako stavba. Nechtělo se nám vracet, tak jsme plot mostu přelezli. Při tom jsme si všimli zachovaného kousku starého secesního zábradlí. Takže trať patrně nebyla nová, šlo o výraznou rekonstrukci tratě staré.

Trať nás přivedla zase k hlavní silnici. Byl zde omezený provoz kvůli stavebním pravém, auta projížděla pomalu, takže zde bylo vcelku bezpečno. Začínalo se však smrákat. Nasadili jsme si výstražný blikající pásek kvůli viditelnosti a pokračovali do šera.
Z počátku jsme šli s Marií blízko sebe, povídali si a dělali srandičky. S přibývající únavou, a taky tmou, však prohlásila, že potřebuje jít svým tempem. Rád jsem souhlasil, neboť zejména na pouti má každý tempo jiné. Překvapila mě však. Šla přede mne, zrychlila. Já se vcelku vlekl a ona se vzdalovala. Jak čas ubíhal a tma houstla, viděl jsem v dálce jenom její velice malou blikající hvězdičku. Začal jsem mít dojem, že je třeba ji dohnat. Je velmi šikovná, ale přeci jenom, něco se jí může stát... atak podobně jsem uvažoval. Zrychlil jsem. Nepomohlo to, hvězdička v dálce byla stále maličká. Zrychlil jsem tempo na maximum. Rychleji jsem na tomto Caminu rozhodne nešel, ani přibližně. Zajímavé bylo, že si mé bolavé nohy na to tempo poněkud přivykly a ani moc nebolely. Dohnal jsem ji možná tak po půl hodině. Něco sbírala že země. "Už tam budeme?" ptala se. A že je už docela unavená. "Ano, takhle ty světla v dálce, to je už Sarrance", odpověděl jsem s nadějí v sobě.
Prošli jsme vesničkou, sevřenou v horském údolí. Obešli jsme útulný kostelík, než jsme našli vchod. Vevnitř byla přátelská atmosféra, že sakristie zněl zpěv. Poklekli jsme před oltářem a neodvážili se dál. Za chvíli vyšel vlídný kněz a uvítal nás velice vřele. Vešli jsme do místního společenství Basků z okolí, zrovna probíhala velice neformální mše. Obdivoval jsem vlídnost a krásné zpěvy. A tak jsme se dostali do pohostinného benediktinského kláštera v Sarrance, kde nás již očekávali, jelikož jim o nás zatelefonoval Remi. Ubytování teplé, vnikající jídlo, duchovní atmosféra a vřelost - co víc jsme si mohli po namáhavé etapě přát?

Mapa trasy