35. Úterý 29.12.2015 Vega de Varcarce - Hospital de Condesa, 21 km

Z hezkého albergue Magdalena se hůř vyhrabávalo a navíc se mi v noci velmi špatně spalo, a tak jsem byl po ránu jakýsi zpomalený. Señora hospitalera Kiko by jistě potěšilo, kdybychom zůstali i další den a dával nám to najevo. V poledne jsme však vyrazili. Čekalo nás velké stoupání na O Cebreiro, které je první a nejvýše položenou obcí poslední provincie naší cesty - Galicie.
Cesta byla doopravdy stále více do kopce. Byla to však cesta krásná a vcelku dobře se nám šlapalo. Nejprve typické místní vesničky, které s přibývající výškou získávaly trochu jiný, více horský ráz.
V jedné z nich jsme se seznámili s jedním německým Inženýrem, pracovníkem Volkswagenu. Měl dvě dospívající dcery. Povídali jsme si o krizi ve Volkswagenu a později o imigrační krizi, jelikož letos přišlo do Německa milion lidí ze Středního východu, většinou vyznavačů islámu. On sám byl aktivní protestant a zastával se spíše německé oficiální politiky kancléřky Merkelové, která muslimy nejen do Německa pozvala. Říkal, že o tom hodně přemýšlí. Říkal, že nelze lidem v nouzi nepomáhat. Na moji námitku, že ti potřební, ženy s dětmi, zůstávají v Sýrii a dalších ohrožených místech, ale do Německa chodí mládí svalnatí muži, připomínající spíše armádu, než zubožené oběti války, odpověděl, že možná tam přišli kvůli ekonomice, vydělat peníze, aby mohli podporovat ty doma. Hovor probíhal i přes značnou jazykovou bariéru a ne všemu jsem rozuměl. Potom hovor ukončil - nebo spíš se téma vyčerpalo - a on se vydal na cestu o nějakou chvíli před námi.
Zůstali jsme ještě nějakou chvíli u pramene, u nějž jsme si povídali, a pak jsme vyrazili dál. Stále do kopců, výš a výš, abychom překonali nejvyšší španělský vnitrozemský předěl na kaminu. Když jsme procházeli jednou osamocenou horskou osadou, která už nesla znaky Galicie - brutálně pokaděné cesty od dobytka, vše pragmaticky rurální (venkovské)... tak v této osadě byl jakýsi bar, okolo něj jsme procházeli a v němž Maruška zahlédla za okny našeho Němce.
Stoupali jsme dál, do holých kopcovitých plání, a kochali se nádherným výhledem. I počasí nám vcelku přálo. U významného hraničního kamene, dokazujícímu, že skutečně vstupujeme do poslední části naší poutí, do regionu Galicie, Marušku nejvíce zaujal betlém s množstvím figurek, které někdo u patníku - na galicijské straně - postavil.
Když jsme přišli nahoru na O Cebreiro, museli jsme se nejprve přiobléct. Tam jsem také naposledy spatřil svoji oblíbenou košili, kterou jsem si připevnil, promočenou potem, na batoh. Měl jsem ji rád, byla pěkná a držela vcelku tvar i po jakémkoliv muchlání. Ale ztratila se mi někde během následujících pár hodin.
Na O Cebreiro jsme navštívili obchod se suvenýry, kostel, který se nám líbil a kde jsme se pomodlili, najedli jsme se v hospodě - což bylo dobře, protože se ukázalo, že se potraviny nedají nikde opatřit - a už za tmy jsme se vydali dál, do Hospital de Condesa. Byla nám z počátku zima, ale ostrá chůze zahřívá. Když jsme přišli, hospitalera se divila, že jsme přišli tak pozdě, t.j. před osmou. Měli jste nějaký problém? Ten den jsme šli vcelku brzy spát.