24. Úterý 15.12.2015 Boadila del Camino - Carrión de los Condes, 23 km

Ráno dost před osmou začal señor běhat po albergue, že v 8 hodin už tam nikdo nesmí být. Japonečka tam už nebyla, disciplinovaně ráno vyrazila odťapat svou část kamina, ale cyklista a my jsme tam stále byli. Zrovna jsme snídali, a tak nás upozornil, že tam jíst nesmíme. Prý se máme jít najíst do "Municipal", což jsem nepochopil. Patrně někam na obec nebo na ulici. Nechali jsme se vyhodit a byl jsem trochu naštvaný. I cyklista kroutil hlavou nad jeho přístupem. Vzhledem k jinak slušné kvalitě albergue jsem získal dojem, že služby, za které platíme, poskytuje na solidní úrovni a že pro to ostatní poutnické potřeby nemá moc pochopení. Škoda, že takových komerčních přístupů na kaminu, zdá se, přibývá.
No a pak jsme šli po kaminu směrem Fromista. Po pravé straně hliněné cesty vodní kanál, který připomínal stojatou řeku, po levé prudký svah dolů. Tak jsme kráčeli asi šest kilometrů a krajina byla podivuhodně stejná. Ve Fromista jsme si dali pauzu na lavičce před obchůdkem a pak jsme pokračovali dál. Po cestě jsme potkali našeho italského kolegu z předminulého albergue, Maurice. Vypadal znaveně a tvrdil, že je lepší chodit po asfaltové silnici, protože nemusí dávat pozor na nerovnosti kamina. Na námitku, že musí bolet, jak si rozbíjí nohy o asfalt, ukázal na svoje hezké boty a naznačil něco ve smyslu, že ony to vyřeší. "To je vidět, že nechodí po cestách dlouho," namítla mi Maruška.
Ťapali jsme dál, docela slušnou rychlosti a brzy jsme byli v městečku Carrión de los Condes. Chvíli jsme se motali po městě, než jsme našli albergue Svatého ducha, které provozuje ženský klášter. Bylo to hezké místo, bylo tam již mnoho poutníků, mezi nimi například i Němec Stefan, asi čtyřicet pět let, který jde až z Norska napříč Evropou a svoji pouť věnuje prý za vodu, protože si lidé neuvědomují, jak je vzácná, potřebná a jak lidé ohrožují její zdroje. Přál by si, aby voda byla základním právem všech lidí, aby všichni měli přístup k pitné vodě a hygieně. Já jsem to pochopil tak, že on sám kvůli špatné vodě málem zahynul a lékaři jej zachránili na poslední chvíli. Proto se cítil šťastný a rozhodl se pouť uskutečnit na toto téma. Maruška z rozhovoru s ním pochopila, že jde tuto pouť už podruhé, poprvé málem zahynul v Norsku.

Mapa trasy