20. Pátek 11.12.2015 - Espinosa del Camino – Burgas, 43,5 km

Maruščin mobil zahájil můj den přiměřeným terorem. Po pravdě řečeno, už jsem byl několik minut vzhůru a tak mě zas tak nezaskočil. Cítil jsem se odpočatý po více než osmi hodinách spánku. Přesto se mi ranní start docela vlekl.
Na snídani jsme měli od señora hospitalero již od předešlého večera připravenou snídani, a sice plný košík v plastu balených koláčků, muffinů apod., vcelku lákavých na pohled a k tomu kafe s mlékem v málo izolující termosce. Marušce moc nechutnaly. Já však nejsem vybíravý a protože jsem věděl, že nás čeká skutečně dlouhá cesta a cukry ze sladkých koláčků znamenají energii, jedl jsem a jedl... Když už tady ta snídaně je, že. Pak mi ale bylo prvních několik hodin na kaminu zle a také kdykoli během dne, když jsem si na tuto hroznou snídani vzpomněl, jsem ztrácel žaludeční jistotu. Marušku jsem musel dopoledne požádat, ať o jídle raději vůbec nemluví. Naštěstí čerstvý vzduch na cestě, která vedla přírodou a horami, mi dělal dobře, a tak jsem nakonec zapomněl, že mi něco je.
Naše cesta vedla přes Monte de Oca, kde nás cesta vedla často do kopce a zase z kopce. Byla však o to krásnější. U pomníku mladých civilních bojovníků, které postříleli vojáci generála Franca v roce 1936, jsme se zastavili a chvíli si jej prohlíželi. Kousek za ním nás zdravil nějaký mladý člověk, který tam spal ve stanu. Asi taky poutník.
Brzy nás cesta dovedla do San Chuan de Ortega, což byl první kontakt s civilizací asi po 12 km. Středověkou vesničku v rámci své pomoci poutníkům založil San Chuan, žák sv. Dominika z Calzady. Dodnes se zda, že tato maličká vesnička se středověkou atmosférou může sloužit právě především poutníkům. Ne, že by byla tak pohostinná, ale nic moc jiného v ní není, než kostel, u něj starý nehybný klášter, albergue, bar a automat na Coca-colu.
Poprvé jsem tentokrát mohl navštívit místní kostel s hrobem tohoto světce. Procházel jsem zde po třetí, ale vždycky byl zavřený. I tentokrát to byla patrně náhoda, protože při našem rozjímání v tichu kostela vylezl že dveří nějaký stavař v montérkách a s přilbou na hlavě a za ním nějaký jiný člověk. Vypadali z nás překvapeně, ale nic nám neřekli, stejně jsme už odcházeli ven. Ten jiný člověk pak za námi a stavařem kostel zamkl. Zajímavé, co se v tomto koutě přírody děje. Na pozadí kláštera se tyčil ohromný jeřáb.
U automatu na Coca-colu jsme si jednu dali. Popíjeli jsme ji na lavičce u baru a uvědomili si, že je už půl jedné a jsme teprve ve třetině cesty.
A pak jsme běželi dál. Čas ubíhal, cesta taky, my se modlili jeden růženec za druhým a tak ubíhaly i vesničky - Agos, Atapuerca, Villaval... Stavili jsme se na jídlo a pokračovali dál. Spolu s přicházející tmou začal postupně přicházet i Burgos s jeho předměstími. Vybrali jsme si delší ale lepší vstupní trasu, která nás dlouho vedla okolo plotu, pak okolo silnice, kolem jakýchsi průmyslových závodů... až začaly obchody, ulice... Cesta přes Burgos do jeho jádra byla dlouhá, asi 8 km. Stavili jsme se ještě v supermarketu dokoupit zásoby, což zabralo přes 40 minut a Marušku dost dorazilo. Už vypadala hodně unaveně. Přes 40 km bylo na nás skutečně už dost. Koupili jsme tam i vložky do mých bot, protože ty staré se už v botách rozdrobily a mé nohy tím docela dost trpěly - z té nové kvality jsou však ještě do teď v šoku. Cesta hezkými ulicemi plných energických lidí, kostelů, pěkných domů... jí však zase dodalo trochu energie.
Do albergue jsme dorazili až krátce před půl desátou. Bylo zde již 26 poutníků a nám museli dát přistýlku. Ve 22 zhasla světla...
Nyní je 23.23 a já právě popisuji tento zápis. Jsem patrně poslední, kdo nespí. I Maruška nejméně 20 minut nevnímá. A teď konečně jdu spát i já.

Mapa trasy