16. Pondělí 7.12. 2015 - Estella – Viana, 40 km

Maruška vstávala už o půl sedmé a mě dle dohody probudila až o čtvrt na osm. Už po šesté hodině prý byl ale na ubytovně šramot, mnozí poutníci se už balili na cestu. Jen španělský chlapík vedle mě přes uličku spal nerušeně dál a trumfl mě tak alespoň o čtvrt hodiny.
Když jsme vyrazili asi o půl deváté, bylo těsně po rozbřesku. Tady totiž vychází slunce asi o hodinu později než u nás a zachází možná tak o dvě hodiny později. Vyrazili jsme s vizí, že dnes vážně zkusíme 40 km. A hned od začátku byla cesta dlouze do kopce a vydrželo jí to snad několik kilometrů. Město bylo okolo nás možná prvních 30 minut a my potkávali spoustu poutníků, kteří s námi spali na ubytovně. To mě trochu znervózňovalo, protože jsem si myslel, že jdeme celkem rychle. Ale stále jsme je potkávali. Vždy jsme se na nějakou dobu ztratili v krajině, třeba v nějakém háji, nebo mezi poli, ale vždy jsme někoho po nějaké době potkali. Měl jsem dojem, že většina říkala, že chtějí ukončit v Los Arcos, za 21 km. Do Los Arcos jsme přišli už okolo půl druhé. Mnozí poutníci zde však přišli zhruba v podobném čase. Dali jsme si lehčí oběd v místním baru a vyrazili dál, do dalšího města. Když jsme byli od Los Arcos asi kilometr, zaregistroval jsem za námi značný hluk, jakoby od hlučícího davu lidí. A skutečně, snad půl kilometrů za námi se objevili skoro všichni poutníci. Smísili se do velké skupiny a šli vcelku rychle. Byli to Španělé, Italové, Korejci... Šli jsme dál sami, ale vzdálenost mezi námi a jimi se zdála, čím dál menší. Do následujícího města, Torres del Río, nás ale dohnali jen dva nejrychlejší, David z Madridu a starší muž, Bask, jehož jméno jsem si nezapamatoval. Chvíli jsme si živě povídali, zejména o Baskicku a o historii. Předběhli nás a v nedalekém Torres del Río jsme se rozloučili. Měli jsme v plánu nejen „zkusit! 40 km, ale také se vyhnout hlavní poutnické vlně, která se valila po etapách hlavně do větších měst.
Na okraji města jsme si sešli do jakéhosi dvora. Na vratech měl nápis Minimarket. Trochu nás to nalákalo. Navíc, Maruška doufala, že zde bude příležitost zajít na záchod. Ukázalo se však, že pojmenování Minimarket bylo silně přehnané. Ve dvoře bylo pár židlí a jediná originální petláhev s vodou a nápisem 0,80 Euro. Kousek vedle ještě ležela na stolku igelitka s nějakým hlávkovým salátem. Toť vše. Sedli jsme si na židle a chvíli jsme seděli jako lazaři, než jsme zhruba za 10 minut vyrazili dál.
Posledních 10 km bylo docela náročných. Krajina byla krásná, jako ostatně skoro všude na Caminu. Nohy však bolely dost a únavou se skoro pletly. Vzhledem k puchýřům a trochu bolavým kloubům a kotníku... jsem na nich nemohl skoro stát. I Maruška hlásila, že ji bolí nožky. Ovšem neodpustila si „vtipkovat“, že by zkusila i těch 50 km: „Ale já nemyslím zítra, pozítří“ a já tušil, že si tak úplně srandu nedělá. Putovali jsme dál a nálada byla - i přes všeliké obtíže překvapivě dobrá. Ten den jsme se pomodlili čtyři růžence, Korunku k Božímu Milosrdenství, trochu rozjímali a večer se podařilo ve městě i zajít na mši. Vlastně to byl svým způsobem ideální poutnický den.
Do Viany jsme přišli už za tmy. Když se nám s pomocí místních lidí podařilo najít albergue, chvíli jsem musel kvůli únavě jen tak sedět. Ubytovala nás - k mému překvapení - vlídná policistka. Do ubytovny, přestože je Viana větší město, zatím přišli před námi pouze čtyři lidé. Dva z nich jsme už trochu znali, patřili k předchozí poutnické vlně. Byli to Italové, kluk a děvče. Zkusili dnes 40 km jako my. Říkali však, že je to úplně zničilo a teď už budou raději chodit 25 km.
Nakoupili jsme, zašli na mši, navařili, pojedli... jeden señor - starší poutník, nám nalil trochu vína... a já teď píšu deník, Maruška různé drobnosti okolo - a už je skoro 23 hodin. Rychle spát, ať jsme zítra aspoň trochu funkční.

Mapa trasy