12. Čtvrtek 3.12.15 - Sangüesa/Zangoza – Monreal, 26 km

Dnes se šlo špatně. Moc jsme se díky podobnému bydleni a hlavně hlučnému topení nevyspali a tak bylo o to méně sil na chůzi. Vyrazili jsme po chladném vstávání zhruba o půl desáté. Prošli jsme městem a na jeho úplném konci za řekou Aragones (jež nás provázela naší poutí po Aragónii a kterou jsme při přechodu mostu viděli naposledy) jsme zahlédli ještě jedno poutnické ubytování, které možná mohlo být řešením našich ubytovacích problémů včera. A pak jsme jen putovali přírodou a sem tam i vesničkami. Poměrně příjemná a krásná cesta se vzhledem k nedostatku našich sil trochu vlekla. Romantiku krajiny kazila sem tam nějaká veliká fabrika, později veliké větrné elektrárny na skoro všech kopcích, či vybetonované polní cestě.
Když jsem zrovna krátce po poledni kousek od cesty na kopečku svačil a vyhlížel jsem v dáli Marii, která měla být chvíli za mnou, stalo se, že mi nějak proklouzla a putovala přede mnou. Místo ní jsem ale zahlédl na silnici svěžího poutníka. Šel po silnici a po chvíli proběhl okolo mého stanoviště, aniž by mě zahlédl. Později, když jsem dohnal Marii, mi řekla, že okolo ní také proběhl. Řekl, že jde z Barcelony a dnes chce zůstat v Monrealu, (vlastně jako my) a proto spěchá. Nakonec se ukázalo, že je to polský světoběžník Arek (Arkadiusz), který jde kamino po několikáté. Dohnal nás zhruba za hodinu, protože se zdržel, když našel kdesi psa s utrženým obojkem a dovedl ho k blízké farmě. Chvíle srdečného rozhovoru a běžel dál. Dohodli jsme se ale, že nás už předem nahlásí na ubytovně albergue v Monrealu.
A pak jsme ťapali. Asi 3 km před Monrealem Marii napadlo, že půjde poslepu a já ji povedu za ruku. A skutečně, šla tak asi kilometr, až jsem ji zavedl doprostřed jedné malé vesničky, jménem Salinas de Ibargoiti. Bylo zvláštní a příjemné cítit její důvěru a svoji zodpovědnost. Uprostřed Salinas de Ibargoiti jsme se na kilometr vyměnili. Bylo příjemné vnímat důvěryhodnou péči své milované manželky. Se zavřenýma očima se svět jeví dost jinak. Když jsem pak oči otevřel, byl jsem uprostřed vzrostlého borovicového lesa, který se mi jevil za soumraku krásný. Byl v prvním okamžiku o dost zajímavější, než bych jej asi viděl normálně. Už se blížilo město Monreal. Tato hra nám dost sebrala pozornosti, kterou bychom jinak soustředili na únavu nohou. Fakt už bolely. Zejména šlapky. Batohy jsme také měly těžší než normálně, s nákupem z předchozího dne, který jsme neměli kde uvařit a spotřebovat. O to více jsme si to vynahradili dnešní večeři, která se Marušce mimořádně povedla.
Ale ztratil se její kredencial - poutnický průkaz. Patrně když si po cestě pročítala Bibli, tak jej vytratila. Je to vlastně nenahraditelná ztráta, měla tam razítka že všech našich předchozích dobrodružství. Bude si muset pořídit nový, možná za den či dva v Puente de la Reina. Na vzpomínky z předchozích cest bude poukazovat už jen ten můj, ohořelý - budeme jej mít takto nějak dohromady.

Mapa trasy